• Koutoubia (Marseille-Casablanca) 5. května 1947

Milý pane redaktore!

Přijměte první pozdravení z naší pouti, či chcete-li vandru světem. Chtěli jsme Vám psát až z Afriky. Přece však se nám objevilo tolik zajímavých věcí, že by bylo hříchem Vám je nenapsat. Už proto, že mnoho z našich lidí je může vidět stejně jako my.

Především nás překvapily špatné silnice v Německu. Jeli jsme přes Plzeň, železnou Rudu, Mnichov, Memmingen, Friedrichshafen, Lindau, Bregenz do Rorschachu (Tam jsme přespali).

Německé silnice nám připadaly jako symbol dnešní říše. Jako když někdo chce a nemůže. Téměř po celou cestu se nám střídaly silnice typu našich špatných okresních až po dobré betonové a dlážděné úseky. Ale vždycky jen krátké úseky. Je vidět, že Němci neměli ani peněz, ani materiálu, aby odstranili neblahé důsledky tří nebo čtyř posledních zim. A tak se omezují na udržování hlavních tepen, a silnice, které jsou dálkovými spoji, ale mají menší význam, ponechávají osudu. Až po Memmingen jsme přišli na silnice, po kterých to jede samo. Jediné, co se nám za celou cestu Německem líbilo, bylo značkování. Sice Anglické, ale dokonalé. Nápisy jako Slippery when wett, Drive Carefully, death is so permanent a pod. Kromě normálních, velmi pečlivě provedených značek našeho typu. S maximálními rychlostmi jsme neudělali špatné zkušenosti. Drželi jsme se průměrně 30-100% nad předepsané rychlosti, podle stavu silnic a početnosti amerických hlídek, ale nezastavila nás ani jedna. Pravděpodobně působí zlatý odznak autoklubu, nebo svatý Kryštof ve voze.

O švýcarských silnicích a značkování raději mnoho nebudeme mluvit. Mnoho lidí je zná, a kdo je nepoznal, bude aspoň zdráv a vesel jezdit po našich a nebude se mu v noci zdát o dvanáct metrů široké betonové chaussée z Hradce Králové přes Jihlavu do Olomouce.

A co víc, spasí tělo, duši i vůz, když bude i pro věky příští počítat s tím, že jak přijde před místo s obyvateli v počtu od sta milionu, že musí držet jazyk za zuby, aby si ho nepřekousl. Nevěřil byste, jak nám bylo blaze u srdce, když jsme věděli, že když jednou vjedeme na beton, že na něm zůstaneme vesnice nevesnice až tam, kde spoj končí.

Za zmínku stojí ještě centrální garáže (Panorama) v Luzernu (je to v Lövenstrasse, kousek od jezera). Budova kruhovitého tvaru. Půdorys přízemí vypadá asi takhle: vnitřní kruh má průměr asi 16-17 m. Kolem něho je pohyblivý kruh (kruhový pás o šířce asi 6 m). A konečně vnější kruh přibližně stejně široký, nebo o málo širší, přerušený vchodem. Vedle vchodu jsou dílny, umývárny a pak boxy kolem celé budovy, a konečně na jednom místě cesta pro vozy do prvního patra.

Když vjedete s vozem na pohyblivý kruh, zapnou mechanismus, který s vozem otáčí až k místu, kde s vozem vyjedete buď dopředu do středního prostoru (pro malé vozy) nebo dozadu (do boxu). Když jsou vnitřní i vnější prostory naplněny vozy, staví se vozy prostě na pohyblivý pás a tam zůstanou. Po vjezdu se kruh pootočí o šíři vozu a jde to dál. Rychlá manipulace, ohromná skladnost, a možnost vyvést kterýkoliv vůz při zcela naplněné garáži, to jsou ohromné výhody garáže, staré už 26 let. Představte si jen pohyblivý kruh, na kterém stálo přibližně 30 vozů, a kterýkoliv Vám vytáhnou před vchod za pár vteřin.

Stálo by to za úvahu por Mariánské Lázně. V prvním patře by mohly být další garáže a autosanatorium.

Francouzské silnice nás překvapily. Jsou velmi dobré, rozhodně v průměru byly lepší, než silnice německé, a zcela se vyrovnají v úseku, který jsme projeli (Ženeva, Lyon, Valence, Avignon, Marseille) silnicím Švýcarským. Nemají tak ideální povrch, jako švýcarské betonky, ale praktický rozdíl v tom nebyl. Byla to ovšem route nationale, tedy silnice, která svoji třídou odpovídá německým dálnicím.

Jihofrancozské silnice mají většinou betonové zatáčky značené vysokými úzkými patníky, které mají na vrcholu veliká stříbřitá reflexní skla. Ovšem směrníky na francouzských silnicích jsou hodně špatné. Doporučujeme všem automobilistům, kteří tam pojedou, aby si dobře prostudovali mapu a nespoléhali na směrníky. Když už někdy vyčtou směr (někdy je napsán malým písmem na patnících, někdy na prkenných cedulích, přibitých na stromech, jindy zase na modrých ukazatelích našeho typu), velmi zřídka vyčtou vzdálenost. Na velkých ukazatelích našeho typu jsme za celou cestu francií viděli asi 2-3 krát uvedenou vzdálenost.

O voze Vám nemusíme nic říkat. Všude davy lidí. Nejméně stokrát jsme lidem musili vy vracet, že to není poslední typ amerického vozu, že jde o mnoho let starý výrobek československý. Ve Francii ohromný zájem o koupi, třeba i za velmi vysoké černé ceny, ovšem prakticky pro nás nemá význam, protože ti lidé nedostanou dovozní povolení, a na černo obchody dělat nemůžeme.

Švýcarský i francouzský tisk přinesl o nás dost obsáhlé články. Na př. Marseillské deníky přinesly vesměs fotografie pohlednicového formátu na titulní straně a pod nimi články různého rozsahu. Nejpodrobnější článek přinesl Provencal, který vychází o 140.000 výtiscích. Výsledky jsme viděli, když jsme se objevili v neděli v marseillských ulicích, nejprve bez vozu, pak s vozem. Dříve to byly davy lidí kolem vozu, ale davy zvědavé. V neděli a pondělí už davy velmi přátelské. Připadali jsme si jako na tenisovém hřišti, ovšem jako bychom byli míčkem, Kudy jsme projížděli, točily se hlavy za námi, zvedaly se ruce, občas jsme zaslechli úryvky rozhovorů o cestě, o československém automobilu atd. Dokonce při zpomalení v zatáčce nám poplácávali vůz s přáním dobré cesty atd.

Náš konsul v Marseilli Omiliak nám velmi mnoho usnadnil práci, zejména propagační. Umožnil nám i předváděcí jízdy s místními veličinami z rejdařských kruhů. Myslíme, že to vcelku byla dobrá práce. Také na lodi jsme terčem zájmu a dotazů.
Marseillský autoklub nám přislíbil, že uveřejní ve své vložce do oficiálního časopisu autoklubu pařížského (vychází o 200.000 výtiscích) fotografii vozu s technickými údaji i údaji o cestě.

Spojení s radioamatéry jsme už získali. Dokonce máme nejen československého, ale i švýcarského přítele na vlnách. Oba mají vysílačky, kterými fonicky obsáhnou celý svět. Švýcarský Ing. Janeret už nás avisoval do Casablancy a máme s ním smluveno pravidelné dostaveníčko pro celý průběh cesty vždy ve čtvrtek v 7. hodin jeho času, pokud budeme mít v té době možnost použít místní vysílačky.

Zdá se tedy, že po všech stránkách bude práce zajímavá, poutavější, než jsme se mohli nadít. Litujeme jen, že musíme tolik šetřit filmem. Nejde už jen o reklamní záběry, které přímo souvisí s cestou. Pro naše školy bychom měli už tolik krásného materiálu opravdu instruktivního, a bude ho jistě čím dál víc. Vynasnažíme se, abychom si během cesty co nejvíce zarobili spoluprací s tiskem a rozhlasem, abychom mohli nakoupit víc materiálu.

Ke konci Vás prosíme, aby jste pokud možno navázal spojení ve věci servicu pohonnými látkami a mazadly. Kdyby se věc podařila, znamenalo by to pro nás aspoň 10.000 m filmového materiálu navíc. Ve švýcarech jsme to dělali tak, že jsme se stravovali ještě ze svých zásob, abychom mohli nakoupit co nejvíce filmu pro severní Afriku.

Rozloučíme se už, perem. Čtvrtý list by už byl asi i na Vaše zdravé nervy trochu silný.

Vaši Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund.

Zdroj: Svět motorů, 1. ročník, 11. číslo