Dopis z Tunisu a Tripolitanie

23. května ráno jsme poprvé spatřili poslední z francouzských území v severní Africe, Tunis.

Celní odbavení předchozího večera bylo sice trochu zdlouhavé, jako u všech francouzských pohraničních úřadů, ale potíže jsme neměli. Zejména ve večerních hodinách na úřadech, jak policejním, tak celním, nikdo není. Je třeba nejprve sehnat úředníky a celkem nevadí když pan přednosta celního úřadu s vámi jedná v županu a s froté ručníkem kolem krku. Hlavní věcí je, že hledí, aby to nutné zlo, předepsané jeho služebními předpisy, odbyl a mohl pokračovat ve večerní siestě. Takový postoj je ovšem stejně přijatelný i nám.

Poprvé jsme dostali hotel bez obtíží. Garáž jsme musili vlastnoručně vyklidit. Tato místnost sloužila po delší dobu jako stáj pro osly, přičemž přirozené stopy jejich pobytu v garáži se rozrostly úměrně k trvání jejich návštěvy. Staré pneumatiky, bedny s vínem a minerálkou, starý nábytek, umyvadla, prkna, staré železo a podobné rekvizity doplňovaly obsah garáže. S ochotnou pomocí místního policejního pohlavára a personálu hotelu jsme se po čtvrthodince dostali s vozem do garáže.

První starosti ráno byly lístky na benzín. Podle tištěných předpisů z Algeru jsme je měli dostat na místním policejním úřadě. Byl z toho dlouhý rozhovor. Od místní autority jsme se dozvěděli, že instrukce, které jsme dostali v Algeru, se jich netýkají, že tuniské policejní úřady mají jiné směrnice, a že lístky od úřadů v Tabarce nemůžeme dostat. Se svým zbytkem benzínu jsme se však do Tunisu nemohli dostat. Nakonec jsme situaci řešili kompromisem. Dostali jsme lístky na 100 litrů benzínu a zbytek bylo nutno obstarat v Tunisu. Nastoupili jsme další cestu. Špatná pohraniční silnice zmizela jako kouzlem. Silnice, které jsme našli v Tunisu, nás udivovaly stále více. Zlepšovaly se každým kilometrem. V blízkosti hranic byly asi na úrovni našich lepších státních silnic. Okolí silnice se hodně mění. Místy poušť, jinde korkové lesy, pastviny a vinice. Za Tabarkou jsme dojeli ke strženému mostu přes řeku. Přejezd byl zatím řešen betonovým brodem. Systém, se kterým se setkáme častěji ve střední a jižní Africe. Je za normálního stavu vody bezpečný. Projíždíte si 10 cm hlubokou vodou, okraje brodu jsou dobře znatelné, brod sám je nejméně tak široký jako silnice, takže není nebezpečí. Projeli jsme Džebel Abiod a Béju. Znovu jsme stoupali od moře až do výše 640 m. Pak se silnice změnila v pruh ideálně rovného betonu, širokého asi 10 m, s písčitými okraji 1-2 m širokými. Zatáček málo, velmi širokých, volně točených a dobře klopených. Silnice dobře značená, na každém kilometrovém patníku jméno nejbližší větší osady s počtem kilometrů. Projeli jsme O.Zarga, Medjez-el Bab a popoledni jsme dorazili do Tunisu.

Naše první návštěva platila honorárnímu konsulovi Lémanovi. Jeden z předních místních obchodníků, Francouz, vřele oddaný československé myšlence. Během války prokázal naší věci platné služby. V době našeho průjezdu byli jeho hosty naši letci kapitán Mlejnecký a Sajfrt, kteří se vraceli z obtížného letu choceňským Sokolem. Naši létající přátelé měli za sebou kus obtížné, obětavé a nebezpečné práce. Přinášeli si s sebou mnoho zkušeností, které jistě prospějí našemu leteckému průmyslu.

Odpoledne jsme navštívili zbytky starého Karthaga. Přes dva tisíce let na nich hlodal zub času. Písek a vítr dokonaly dílo zkázy, započaté římskými legiemi půl druha století před Kristem.

Nazítří jsme se pustili do posledního tuniského úseku. Grombalia, Bou Ficha, Enfidaville, Kairouan, Masken, El Djem, Sfax. Jména, která často neříkají nic, někdy napovídají, jindy hodně slibují. Ale mezi těmito místy se táhnou dlouhé kilometry pásu betonu a asfaltu, přetínající nekonečně opuštěný, beznadějný kraj. Za Tunisem vede silnice alejí platanů, pak jen alejí vysokých kaktů, za kterými z moře písku jako zázrakem vyrůstá řídký, pravidelný les olivovníků. S těžkým srdcem jsme vzpomínali na šťavnaté pastviny, prokvétající bohatými keři divokých bougainvilií a tmavou zeleň korkovníků před Tunisem. Teď se na všechny strany kolem nás šířil kraj stále pustší. Ponenáhlu mizela i alej kaktů a z nekonečných dun žlutého písku trčely ještě po dlouhé kilometry nažloutlé, posmutnělé koruny olivovníků.

Ale poušť je neúprosná, pomalu, ale jistě rdousí poslední zbytky vegetace, až nakonec opanuje kraj od obzoru k obzoru. Měli jsme štěstí, že nebylo větrno. A tak jediná obtíž, se kterou jsme se setkávali, byly četné závěje písku, pronikající často celou šíří silnice. Poušť celkem plochá, největší výškové rozdíly do 100 metrů. Stále častěji potkáváme velbloudí karavany. Nemůžeme pochopit, kde, na čem se živí hubená stáda ovcí a koz. Kočovní Arabové je pomalu ženou podél silnice a po ní. Je těžko věřit, že několik trsů suché, dřevnaté, žluté trávy, která se spíše podobá keřům bez listí, uživí tato skromná zvířata. V poušti nás občas překvapí životodárné prameny vody, které se objevují vždycky znenadání na pokraji silnice. Cementové koryto, dlouhé asi 6-8 metrů, v jeho čele betonový sloup, a z něho vyvěrá ocelovou trubkou pramen čisté, pitné vody. U tohoto sloupku hasí žízeň unavení poutníci, k cementovému žlabu spěchají už z dálky žízniví oslíci, velbloudi i nespočetná stáda. Voda k těmto pramenům je vedena dlouhým potrubím z okolních kopců, na kterých jsou vyhloubeny artéské studny. V Kairuanu přijímají barevní příslušníci místní vojenské posádky se svolením svého velitele ochotně úkol ochránců našeho vozu v době, kdy pořizujeme cenný materiál pro školní filmy.

I v tomto zastrčeném, odlehlém koutě uprostřed pouště nacházíme čilou filiálku národního podniku Baťa. Výrobky s označením Made in Czechoslovakia jsou oblíbeny u místního obyvatelstva všech barev, které oceňuje stejně jakost, jako láci výrobků. Vedoucím filiálky je ovšem už Francouz. Náš příslušník, který filiálku zavedl, teď obchodně vede celou oblast a má sídlo v Algeru, občas zajíždí do Tunisu. A zase nekonečné silnice poušti. K večeru se zvedá vítr, který žene písek přes silnici nízko při zemi. Několik kilometrů před Sfaxem se setkáváme s obrovitými zbytky starého římského amfitheatru v El Djemu.

A za Sfaxem opět nekonečná poušť, písek, duny, závěje na silnici, a nad tím vším žhavé sluneční paprsky, padající mrtvým vzduchem na vyprahlou zem. Mahares, Graiba, Cekhira, Gábes, Katena, Medenine, Ben Gardane. Vždycky několik hliněných domků pod polosuchými palmami, dvě, tři hluboké studny a zase nekonečná poušť. Jen Gabés nás překvapil. Rozsáhlá oasa s bohatými prameny vody, řídkými, ale rozsáhlými palmovými háji. Převládá palma datlová. Ale život v oase plyne pomalu, líně, znaveně. I pod korunami palem stoupá teploměr hodně nad 30 stupňů. Jediná nutná práce je občasné zavlažení sporých zahrádek. To ostatní obstará slunce. Do srpna, kdy zrají datle, je ještě dost času, a v rozpáleném vzduchu se dá jen dřímat ve stínu hliněných domků.Teprve teď si uvědomujeme, jak neúnavní musí být taxikáři ve Sfaxu. Nejsou to taxikáři našeho typu. Představte si cyklistu, který má za kolem přivázaný dvoukolový vozík se dvěma sedadly. Po celý den projíždějí mladí chlapci, z větší části italského či židovského, méně arabského původu rozpálenými asfaltovými ulicemi. Je jich mnoho, konkurence je příliš silná, aby mohli čekat na zákazníky. Projíždějí ulicemi a nabízejí chodcům služby. Je obdivuhodné, jak tito taxikáři vydrží celodenní fysickou práci na plném slunci bez zřejmých známek únavy.

Za Ben Gardane, kde jsme viděli jedny z posledních zbytků troglodytů, lidí žijících v umělých jeskyních, nám na silnici přibývá vůčihledě písku. Závěje nutí k nejvyšší opatrnosti. Dobrá silnice by jinak dovolovala dost vysoký průměr, ale bylo by nutno velmi často brzdit před četnými závějemi. I při nejlepším utěsnění proniká jistě písek do brzdových bubnů a obložení častým brzděním jistě silně trpí. Proto volíme raději menší rychlost. V odpoledních hodinách dojíždíme k pohraničnímu místu Ben Gardane. V osadě není značek. Asfaltová silnice se ztrácí, přechází v písečnou cestu. Chvíli bloudíme městem, orientujeme se jen přibližně, až vyjíždíme opět za osadou na silnici. Ale s překvapením zjišťujeme, že hraniční závory už máme za sebou. Vracíme se několik metrů k celnici. Nacházíme tam jen domorodého sluhu. Začíná hledání francouzských policejních a celních úředníků. Trvá nám asi dvě hodiny, než je máma všechny pohromadě. Pro pana přednostu celního úřadu jsme si musili dojet asi dva kilometry za město. Zřejmě se na tunissko-libyjské hranici nebere úřadování tak vážně. Pak už je odbavení hladké a velmi přátelské. Odbývá se všechno tak trochu po sousedsku. V pozdních odpoledních hodinách se vypravujeme směrem k libyjské hranici, vzdálené asi 30 km, do Zuary. A zase pohraniční úsek. Čím dále méně asfaltu a více písku. Jen včasným řazením na nižší rychlosti jsme děkovali, že jsme neuvízli uprostřed silnice v písku. Posledních třicet kilometrů v Tunisu bylo pro vůz těžkou zkouškou. Konečně máme před sebou závory libyjské hranice.

A zase krátce rekapitulujeme dojmy z Tunisu.

Styk s úřady pomalý, jako všude ve francouzské oblasti. Tuniský autoklub je vším možným, jen ne oporou automobilistů. Požádáte-li o informace, chcete-li koupit mapy, chcete-li se vůbec něco dozvědět, dozvíte se jen, že pan sekretář je pryč, že si asi za tři dny vrátí, a že občas také v autoklubu bývá. Všechen materiál má zamčen ve stole, ale nemá ho moc. Snad vám místní automobilisté poradí, nejlépe snad taxikáři. Mapu nakonec dostanete u knihkupce. Hovoříte-li s místními automobilisty, dovíte se, že s autoklubem pravidelně nemají nic společného.

A pak si uvědomujete ještě jednu věc. Tunis je už území, kterou prošla válka. Podle silnice se stále více množí vraky automobilů, děl, prázdné i plné nábojnice, dosud nepoužité třaskaviny. Střelného prachu si můžete nabrat z rozsypaných hromádek, kolik chcete. Riskujete ovšem, že šlápnete na nevybuchlou minu. Řady bílých křížů na Marethově linii v jižním Tunisu jen doplňují obraz nesmyslného ničení. Mnoho práce českých rukou ponenáhlu zapadá do písečného moře.

A ještě jednu vzpomínku si odnášíme z Tunisu. První defekt. Až do jižního Tunisu jsme jeli na pražském vzduchu.
Po splnění několika formalit, ke kterým stačilo pět minut, se před námi zvedly italské závory a vstoupili jsme na půdu Libye. Rozdíly byly markantní v každém ohledu. Především silnice. Zlepšovala se stále více. Nedosáhla ovšem jakosti tuniských silnic. Stop války stále přibývá. Množí se trosky vojenských kolon, tanků, ale i pevnůstek, bombardovaných osad, vodojemů a jiných budov. Telefonní vedení podle silnice je zničeno. Silnice sama je rozryta jak těžkými vozidly, tak zejména dělostřelbou a bombardováním. Opraveny jsou jen horší díry. Je nutná nejvyšší patrnost. V městě Zuaře, vzdáleném několik kilometrů od pohraničních úřadů stejného jména, procházíme rukama anglických úřadů. Italská stráž na hranci nás překvapila rychlostí odbavení. Angličané ještě překonali tento příznivý dojem přátelským přijetím, ochotou a rychlostí odbavení. Za několik minut jsme pokračovali do Tripoli. Podle silnice přibývá osad, pastvin, zahrad, obilnářských kultur a stád velbloudů a ovcí, kraj je stále živější.

Konečně přijíždíme do hlavního města Tripolitanie, Tripoli. Seznamujeme se s ním už za večerního šera, ale přece na nás působí mohutným dojmem. Výstavné, čisté město se širokými třídami. Architektonicky překrásně řešené obytné domy, stejně jako veřejné budovy, banky, i společenské budovy.

Hned první den nás překvapila láce bydlení i stravování.

Příštího dne chceme navštívit autoklub. Od konce války však je zavřen.

Anglická vojenská správa drží v rukou nejen sektor správní a bezpečnostní, ale i informační službu. Poukázky na benzín dostáváme bez překážek. Snadno si opatřujeme u téhož úřadu podrobnou silniční mapu Tripoli. Je ovšem tištěna v době normálního dopravního ruchu před válkou, takže se ve skutečnosti mnoho změnilo. Angličané nás upozorňují na rozdíly. Dálková pobřežní silnice, která dříve byla prvotřídní autostrádou, je dnes ve zbědovaném stavu. Nejtěžší poškození opravily ještě spojenecké armády za války. Od konce války se však na silnicích nepracovalo. Také možnost, doplnění pohonných látek a mazadel je někdy až po 500-600 km. Musíme tedy počítat s dostatečnými reservami. Ceny jsou velmi nízké, jen o málo vyšší než v Tunisu. Tam jsme platili za litr paliva 8,10 – 9,- tuniských franků, tj. kolem Kč 3,50 zde 10,50 Lir tripolských, tj. kolem Kč 4,- za litr.

Chtěli bychom se také zmínit o technických možnostech v dnešním Tripoli. Naši automobilisté se jistě ještě pamatují na předválečné Velké ceny Tripoli. Bude jistě dlouho trvat, než bude možno obnovit jejich tradici. Z technického hlediska: není závodní dráha, není nikoho, kdo by závod organisoval, dopravní spojení s ostatním světem je velmi nepravidelné, a konečně po mechanické stránce upadlo Tripoli na úroveň podstatně nižší, než je naše. Zatím ještě čeká celá kolonie na rozhodnutí o svém osudu. Hospodářský život prakticky stojí. Z italských obyvatel je výkonných automobilistů velmi málo. Je obtížné dostat povolení a získat bony na pohonné látky. Také vozů je nedostatek, i když anglická správa odprodává velmi levné vraky, roztroušené daleko v poušti. Zatím jsou vraky vojenských vozidel jediným zdrojem materiálu, ze kterého se pracně rodí pojízdná vozidla.

Vyjeli jsme ke hranicím Libye, k Syrtě. Celá trať přes 500 km vede pouští. Jen kolem Tauorgy a Bueratu jsme se setkali s palmovými háji. Sotva dvě přirozené oasy. Mnohem více je však podél silnice oas a osad evropských, většinou italských kolonů, které vydupala z pouště nekonečně pevná vůle a neuvěřitelně obětavá a tvrdá práce lidských rukou.

Zdrojem života těchto nových osad jsou artéské studně. Vysoké ocelové větrníky z nich čerpají vodu a napájejí zavodňovací systém. Všechny jsou stavěny podle jednotného plánu. Kostel, škola, správní budovy a pak rozsetá obytná a hospodářská stavení osadníků, probleskující ze záplavy zeleně palmových i olivových hájů a zahrad.

Ale i mezi nimi zanechala válka bolestné stopy.

S důsledky války se teď setkáváme stále častěji. Vraky amerických vojenských vozidel se objevují jen tu a tam mezi zbytky německé armády. Československé továrny přispěly svým nuceným dílem k těmto opuštěným hřbitovům marné práce.

Telefonní a telegrafní vedení je strženo na sta kilometrů. I v místech, kde zůstaly sloupy nepoškozeny, jsou vedení stržena. Co nezničila válka, strhly hned po jejím skončení vojenské správy jednotlivých úseků a prodaly získaný materiál na účet reparací. Silnice, která dovolovala nejvyšší rychlosti, je dnes tak těžce poškozena, že nutí k nejopatrnější jízdě. Britská vojenská správa zahájila před několika týdny akci, jejímž cílem je alespoň nejnutnější oprava a udržování silnice v celé Tripolitanii a Cyrenaice.

Na volné silnici si také uvědomujeme, že je celá kolonie prakticky krajem hospodářsky uspaným. Za celý den jsme potkali jen tři či čtyři nákladní automobily, několik vojenských vozidel a jeden osobní automobil. Kočovní Arabové využívají poměrné opuštěnosti silnice tak, že si mnoho automobilistů rozmýšlí, zda se vůbec mají vypravit na delší cestu. Dva dny před naším průjezdem bylo přepadeno nedaleko Bueratu osobní vozidlo z Tripoli. Skupina Arabů, jakých je v okolí silnice vždycky dost, vypálila znenadání několik ran z revolverů na vůz, který musil projížděti obtížný úsek velmi pomalu. Řidič byl těžce raněn, spolujezdec lehčeji. Arabové pak odcizili automobilistům téměř 500.000 lir a nechali oba zraněné osudu. První pomoc jim poskytla posádka vojenského kamionu.

Na několika místech jsme spatřili kolem silnice vybělené kosti všech možných zvířat. Teprve pak jsme si všimli, že i v nejbližším okolí silnice jsou dosud rozesety miny. Většinou jsou skryty v písku, někde však přece vítr odvál krycí vrstvu a miny na sebe upozorní z dálky matným leskem. Od konce války na ně oplatilo nejen mnoho zvířat, ale i několik set kočovníků.

Odstranění min v nekonečných prostorách pouště, třeba jen ve vzdálenosti několika set metrů od silnice by bylo jistě nákladné, a britská vojenská správa zatím nepodniká nic k jejich odstranění. Budoucnost bývalých italských kolonií je dosud i pro ni otázkou, nelze tedy očekávat, že by obětovala nesmírné úsilí a bezpečnost svých příslušníků, dokud neví, pro koho by přinášela tyto oběti.

Všechny tyto dojmy, většinou tísnivé, na nás doléhají bez ustání po celý den a výheň slunečních paprsků je jen zesiluje. Pociťujeme opravdu úlevu, když se v odpoledních hodinách blížíme Syrtě, pohraničnímu místu Tripolitanie.

Ing. Hanzelka a Ing. Zikmund